Je tomu skoro dvacet let, co Brian Molko a Stefan Olsdal vybírali název pro společnou hudební akvizici. Tehdy nepřikládali slovíčku PLACEBO žádný hluboký význam a jediným kritériem vlastně bylo, aby se jméno kapely dalo dobře, unisono davově vyřvávat.

Letos nám toto v rockových šantánech nepřehlédnutelně duo společně se Stevem Forrestem, před pěti lety angažovaným bubeníkem a dnes už pevně etablovanou posilou, představuje svojí sedmou řadovku, jež, více než kdykoliv v minulosti, do posledního puntíku naplňuje encyklopedickou definici jistého placebo efektu.

Recenze tedy nebude ničím jiným než domnělým potlačováním negativních a zveličováním pozitivních faktorů zbrusu nové desky „Loud Like Love“.

Při ohlédnutí za předchozím opusem „Battle For The Sun“, kde byl inaugurován Američan Forrest za bicí soupravu, se vybaví větší míra hudební svižnosti, vzdušnosti až koketérie s tanečními rytmy a poměrně hojné používání doprovodných nástrojů včetně žesťových. Jakkoliv tohle album působilo roztříštěně, tak se, v rámci tvorby trojlístku, dá hovořit o nesmělém tvůrčím úkroku, a to hlavně díky celkovému netradičnímu, mírně odlehčenému vyznění. Přestože si „Battle For The Sun“ nevedlo mezi fanoušky vůbec špatně, tak veškeré další skladatelské experimentování poměrně rázně zavrhlo rok staré EP „3B“ a i novinka obléká tento mezinárodní syndikát muzikantů do jejich klasicky zádumčivě střihnuté sexy róby.

Zde začíná většina technokraticky založených fanoušků, stejně tak podobně smýšlejících kritiků správně nalézat první bolístko. „Loud Like Love“ po hudebním stránce prostě ničím nepřekvapuje a v uměleckých kruzích nepříjemný výraz stagnace je v tomto případě doslova na místě.

V rychlém sledu musí následovat vypíchnutí dalších zřetelných slabin, a to v první řadě pozastavení se nad nemaskovanou prostoduchostí textů sršící z některých písní jako např. „Too Many Friends“ nebo „Rob The Bank“. Na paškál rozhodně přijdou i nevídané (nečekané) průsvity optimismu prudce oslňujícího hned v úvodní titulní skladbě.

Velmi pozornému hnidopichovi samozřejmě neunikne ani přílišné využívaní vlastního archívu skladatelských nápadů, postupů, doprovodných a samplingových ploch. Do ucha bijící je vyloženě přidrzlé dosazení ústředního, cimbálově znějícího, motivu deset starého hitu „English Summer Rain“ do mezipasáže v „Rob The Bank“.

Zkrátka a dobře jedinec, ve kterém desatero nových písní nedokáže samo o sobě probudit nic víc než jakési rozumové pochyby nad svojí formou, může při poslechu novinky dosti vehementně lomit rukama a asi i oprávněně vykřikovat cosi o zklamaní a nejslabším záznamu v historii souboru.　

Určitě se však najde nejeden posluchač, který podobné pohoršující reálie uvolněně odstaví na druhou kolej a jako už několikrát předtím dá prostor účinkům hudební látky. V tomto rozpoložení docela rychle zjistí, že je mu vlastně ordinována nesmírně silná a především značně celistvá kolekce, která zapaluje onen těžko popsatelný pocit silné spřízněnosti s tím co umí svým zcela jedinečným způsobem předat pouze androgynní Molko, téměř dvoumetrový homouš Olsdal a do party skvěle zapadající cukroušek Forrest.

Pánové opět nádherně zhudebňují a sdílí bolesti, zmatky, provinění, jenž vám jsou povědomě velmi blízké. Jejich hypnotizující rockové představení jedním dechem probouzí intimní, bolavé vzpomínky, tak aby je hned tím druhým mohlo nesmírně citlivě konejšit. Zanedlouho si také uvědomíte, že se za výše peskovanými slabomyslnými slovními hříčkami ukrývá do naha vysvlečený svojský sarkasmus nebo možná naivní, přesto však přitažlivé, fantazie a touhy.

Ať už je „Loud Like Love“ takové nebo makové, tak se chce poslouchat. Většina šedivějších skladeb s přibývajícími poslechy rozkvétá do čím dál tím větší krásy, přičemž některé dokáží strhnout hned prvním dotekem. Intenzivní melancholické balady „Exit Wounds“ a „Begin Of End“ snad musí rozpumpovat emoce i toho největšího skeptika. 　

Shora předložený nález sice může vyznívat rozporuplně, o konečném hodnocení však žádných pochyb nemám. Navzdory tomu, že v tvůrčí rovině PLACEBO nepopiratelně stagnují, tak se jim opět daří vykouzlit další ze svých fantastických hudebních kulis a toho si já cením zdaleka nejvíce.